Vstáváme na Venice Beach, noc byla i s hudebním doprovodem rappera pod oknem. Snídaně je stejně free jako celý hostel. Dáte si, co chcete (my volili klasiku vajíčka a vafle), sednete si do společné jídelny, kde nikdo nesedí sám, družíte se a po jídle si po sobě umyjete nádobí. Balíme a loučíme se s Venice Beach, projíždíme kolem nápisu VENICE a čeká nás dlouhá cesta do Sequoia parku.
Asi po čtyřech a půl hodinách zastavujeme u Ash Mountain Entrance – jižní brány vstupu do parku. Zaplatíme a pokračujeme k návštěvnickému centru. Při plánování cesty byly dvě varianty. Buď jet z Venice Beach rovnou do San Franciska po Hw 1 podél pobřeží, nebo to vzít přes Sequoia Park a přespat přímo v něm. Protože nás lákalo vidět jedny z největších stromů na světě, volili jsme druhou variantu. Kdyby mi někdo řekl, jaká je tam cesta (nebo bych se pořádně podívala na mapu), určitě bychom volili variantu jedna, teda aspoň já. Od návštěvnického centra vyjíždíme k naší první zastávce Tunnelu Log. V roce 1937 spadl velký strom přímo na cestu, správa parku jej neodstranila, ale vyřezala do kmene díru a neplánovaně tak vytvořila jednu z největších atrakcí parku. Cesta k němu je dlouhá 31 km, žádná hrůza, ale je plná serpentin. Pro mě katastrofa, několikrát mi Tom musí zastavovat, abych to rozdýchala. Po hodině konečně dorazíme k tunelu, chvilku jsme tam skoro sami, pak dorazí snad 20 aut zároveň. Každý se chce vyfotit pod slavným tunelem, vzniká celkem dost zmatek a cesta je totálně ucpaná. Opět to dotáhnout k dokonalosti dva asiati, kteří zastaví cizí auto, které tunelem projíždí (svým se k tunelu nemůžou dostat), zaťukají na okna, posádku vozu prakticky vyhodí a vyfotí se v jejich autě :D.
Název parku je odvozen od sekvojovců obrovských, ty tvoří dominantu celé oblasti. Nejvyšším stromem je General Sherman s výškou 83,8 metrů a 31,3 metry obvodu. Procházkou z parkoviště je to k němu necelý kilometr. Proudí k němu davy návštěvníků, jde totiž o jeden z nejstarších rostoucích stromů na světě.
Park leží ve výšce přes 2 000 metrů, z plážových 30 stupňů se nám ochladilo na podzimních 14, v noci už je tu dokonce jen kolem 4 stupňů. Původní plán bylo přespat v autě přímo v parku. S naší “kempovou výbavou” to kvůli počasí nepůjde, ale celkem nás pobavila představa další noci pod tenkými, rychloschnoucími ručníky z Decathlonu. V parku strávíme asi čtyři hodiny a čeká nás cesta dolů, pro mě začíná hotové peklo. Kombinace serpentin, změny počasí a nadmořské výšky mě úplně odrovná. Musíme zastavit, ležím s nohama nahoře a dávám si dvě magnéska. Přejíždíme na noc do hodinu vzdáleného města Visalia. Po cestě vidíme pole plná citronů, zastavujeme a fotíme je, krása. Motel je příjemný s výhledem do pěkné zahrady, odpočíváme po cestě a den končíme večeří v hotelové restauraci, kde se skvěle najíme.
Ráno nás čeká přejezd do čtyři hodiny vzdáleného San Franciska. Cesta ubíhá, asi po dvou hodinách tankujeme na benzínce a pokračujeme po dálnici. Za jízdy si všimneme, že nám do auta vletělo něco mezi pavoukem a obřím komárem a skáče nám to po palubce. Náš strach z pavouků vyvolá paniku, jedeme asi stodvacet a nikde se nedá zastavit. Tom mi říká, že to musím vyhodit ven, nebo zabít, plácnu to nazouvákem a chci vyhodit z okna. K mojí hrůze se to probere, zaječím a otevírám rychle okno. Ven bohužel neletí jen “to něco”, ale i můj růžový nazouvák, sakra. Naštěstí přímo za námi nikdo nejel. Druhou botu vyhazuji na nejbližší benzínce, tak jsem bez boty. Máme z toho zážitek, po počátečním zděšení se tomu smějeme zbytek cesty.
Do San Franciska dorazíme přes Bay Bridge kolem půl dvanácté, pohled na město je už z auta nádherný. Počasí úžasné bez jediného mráčku, jen v dálce vidíme Golden Gate v mlze. I když nám navigace ukazuje, že k němu dojedeme za 20 minut, kvůli zácpám přijíždíme ke Golden Gate Welcome Center až před jednou odpoledne. No, první pohled na ikonický most jsme si oba představovali asi trochu jinak. Tato fotka opravdu není chybou, za silnicí je v případě pěkného počasí, most krásně vidět, my nevidíme nic :D.
Visutý most Golden Gate Bridge se nachází u sanfranciského zálivu a spojuje San Francisco s Marin County, dlouhý je 2,7 kilometru. Stavba začala v roce 1933. Slavnostní otevření proběhlo 27. května 1937 pro chodce a o den později pro automobily. Když jsme se dívali na pořad Slavné dny, zaujalo nás, že při této stavbě bylo poprvé využito dnes naprosto samozřejmých bezpečnostních opatření – helmy, rukavice, ochranné sítě, jištění pomocí lan apod. Procházíme se kolem mostu, jdeme procházkou níž a přejíždíme i k Baker Beach, pohledy jsou všude stejné, tzn. prakticky žádné. Ve městě je 25 stupňů, tady jenom 18 a hrozně fouká. Typické počasí sanfranciského zálivu. Strávíme tu asi hodinu, než odjíždíme most se nám ukáže aspoň z části.
Do čtyř hodin musíme vrátit auto, loučíme se s ním těžko, sloužilo nám skvěle. Před tím vykládáme v rychlosti věci na hotelu a děláme check-in. Tohle ubytování je teda děs! San Remo hotel má historii, skvělou polohu i celý odstavec v průvodci Lonely Planet, ale pokoj, který dostaneme my je naprosto otřesný, viz moje fotky z mobilu níže. Naše “okno”, které není oknem má výhled na recepci a v pokoji není nikdy tma. Nemáme teď čas to řešit, vyřešíme to večer, myslíme si.
Jedeme do půjčovny, auto bez problému vrátíme a procházíme se San Franciscem. Město nás dostává svou krásou, čistotou, klidem i pohodovými lidmi. Jedinou vadou je právě nebezpečí pro půjčená auta – četla jsem spoustu diskuzí i průvodců, které upozorňovali na gangy, které vykrádají kufry, rozbíjejí skla a vypouští kola u aut turistů. Taky jsou po celém městě k vidění cedule upozorňující na toto nebezpečí. Celkem dobře jde poznat, že máte auto z půjčovny – na skle u řidiče je poměrně výrazná nálepka s kódem.
Za odpoledne toho zažijete ještě spoustu, všechny zážitky a Tomovy krásné fotky brzo v dalším článku.
Text: Martina Grmelová
Foto: Tomáš Grmela
