Ze San Franciska odlétáme v 9 ráno, kontrola i čekání na let uběhne docela rychle. Místa máme rezervovaná dlouho dopředu na dvojsedačce, takže super. Letíme s United, servis nic moc. Navíc kvůli hurikánu Dorian musíme změnit trasu a let trvá o hodinu déle, skoro 6 hodin. Přistáváme na letišti Newark. Vyzvedneme kufr a voláme si Uber, chceme se jet podívat do outletu v New Jersey, abychom věděli, jestli má cenu sem zítra jezdit. Autem přijíždí řidič Marek, říkám Tomovi, že to bude určitě Čech… Marek je Slovák:-). Hned se dáme do řeči, je hrozně fajn, měníme si čísla a domlouváme se, že nás vezme i do hotelu v New Yorku.
Do outletu vcházíme asi o půl 8 večer, časový posun nás posunul o tři hodiny dopředu. Mají otevřeno do 9, Tom si s kufrem a batohy sedá na jídlo a já vyrážím obhlídnout obchody, nevím, kam dřív… je to tu neskutečný. Po hodině se vracím s tím, že zítra sem určitě musíme, že je tu toho šíleně moc.
Voláme Markovi, přijede pro nás za chvilku a vyrážíme smět Manhattan. Cesta trvá asi hodinu, během které s Markem hodně pokecáme. Dozvíme se, že v New Yorku bydlí 25 let, pracuje ve stavebnictví, má za ženu Kolumbijku a dvě děti. Vypráví nám, jak jde podle něj New York v posledních pěti letech dolů, přibývá více a více bezdomovců (takže to nebyl jen náš pocit), jsou nižší platy a vyšší ceny prakticky všeho. Dozvíme se taky plno dalších zajímavých věcí o New Yorku obecně, o prožívání 11. Září přímo na Manhattanu, kde Marek v ten den pracoval a další. Procvičuje se s námi navíc slovenštinu :D, doma nebyl už 5 let. Loučíme se s tím, ať se kdykoli zase ozveme, opravdu nejlepší řidič Uberu, na kterého jsme tady narazili :-).
Na hotelu usínáme asi za minutu, ráno vyrážíme směr Jersey na nákupy. Z New Yorku odjíždíme v devět hodin ráno, vracíme se o půl jedenácté večer s novým, plným kufrem. Peklo!
Náš poslední den začínáme v rodinném podniku Zabars. Kupujeme si s sebou věci na snídani a jdeme pěšky do Central Parku, který máme kousek. Snídáme na trávníku v klidnější části parku, je nádherný den. Pokračujeme směrem k zahradě ve tvaru slzy, tzv. Strawberry Fields – Jahodová pole. Naproti se nachází dům, ve kterém bydlel John Lennon s Yoko Ono, před ním byl v roce 1980 zavražděn. Yoko nechala tuto část parku restaurovat, jdeme se vyfotit k mozaice Imagine. Kolem ní je plno lidí a hudebník hrající hity Beatles na kytaru.
Pokračujeme ke krásnému mostu s názvem Bow Bridge z poloviny 19. století, ten se táhne nad Jezerem (The Lake), plném lodiček. Díky krásnému počasí jich tu dnes jezdí desítky, tohle místo je nádherné a moc se nám líbí.
Kousek od něj se nachází fontána a terasa Bethesda. Nad krásnou fontánou se vznáší anděl, má připomínat otevření Crotonova vodovodu z roku 1842. Ten začal jako první zásobovat New York čistou vodou. Terasa nad schodištěm je plná lidí, stejně tak podloubí. Tohle místo známe z mnoha filmů a seriálů, můj oblíbený Gossip Girl tu končil svatbou, i dnes tu potkáváme asi tři páry novomanželů.
Po hlavní promenádě The Mall se přesouváme směrem k hotelu Plaza, chceme si nakoupit jídlo na oběd a piknik. The Mall je jedinou rovnou cestou v parku, lemována sochami, lavičkami, pouličnými stánky i umělci. Po pravé straně se táhne Sheep Meadow, louka, kterou už sice známe z minula, i dnes na ní chceme strávit pár hodin. Dáváme si piknik, pozorujeme lidi, kteří si hází se vším možným a užíváme si pohodu. Pokud se sem zase někdy vrátíme, chceme sem jít znova a pak ještě klidně stokrát.
Park je obrovský, na kole jsme ho viděli celý po obvodu, ale na jeho úplné poznání by nám nestačil asi ani rok. Jednou jsme se i ztratili, pokud by se vám to někdy stalo – najděte nejbližší lampu, na které je napsáno číslo nejbliší křižující ulice.
Na hotelu si bereme kufry a jedeme na letiště. Na všech letech jsme měli klidné cesty, tento vydá za všechny – asi po čtyřech hodinách cesty přichází hooodně silné a dlouhé turbulence. Tom se potí a bojíme se oba, jen já to na sobě nesmím dát znát. Po hodině je to naštěstí dobré, a my v klidu snidame a následně přistáváme ve Frankfurtu, na let do Prahy čekáme na hotelu asi 8 hodin. Náš poslední přelet do Prahy je klidný a trvá jen čtyřicet minut. Na letišti nás čeká Verča a i po D1 dorazíme v pořádku domů, děkujeme.
Bylo to úžasné, jsem šťastná, že jsme tam mohli být spolu a užít si to společně. Tenhle blog jsem psala hlavně pro rodinu a kamarády. Ale díky Vám všem, kteří jste ho četli. Děkuji Mirovi za jeho poučné a vtipné komentáře ke každému našemu článku. Děkuji Verče, že byla prvním čtenářem a korektorem a moje zbrklé chyby (chtěla bych říct, že byly způsobeny iPadem, ale ne vždycky) opravila.
Ale hlavně děkuji Tomovi za to, že nás vždycky bezpečně dovezl kamkoli, ať už byla vzdálenost jakákoli. Za to, že každé místo vyfotil přesně tak krásně, jako tomu bylo ve skutečnosti a jeho úžasné fotky nám tak budou tu nádheru napořád připomínat. A taky za to, že přežil celkem šest dlouhých (pro něj obzvlášť dlouhých) letů, i když z nich má šílený strach… I love you! Já jsem nám vyfotila pár selfíček :).
Text/foto: M❤️T
