Oba s Tomem jsme už několikrát před Amerikou v autě spali, takže žádná velká očekávání nebyla, ale upřímně byla to fakt hrůza. Poprvé jsem se probudila hned hodinu po usnutí a pravidelně se budila snad co dvacet minut. Tom na tom není o nic líp, sklopené sedačky nás šíleně tlačí. Do toho je v autě hrozné vedro, máme jen otevřená okýnka, báli jsme se zvířat z okolí, kolem jedné ráno už se to nedá, tak otevíráme i dveře. Za hodinu se naopak ochladí, tak začíná být naopak zima.
Vstáváme bez budíku kolem půl šesté, jdeme se umýt a s otevřeným kufrem čekáme na východ slunce. Romantika jak blázen, pořád je trochu chladno, ručníky jsme vyměnili za deku a konečně se cítíme pohodlně. Užíváme si, jak slunce pomalu vychází nad krásným Monument Valley. Na tenhle východ slunce určitě nikdy nezapomeneme.
Monument Valley, tedy česky údolí monumentů, je oblast tvořená červenými pískovcovými útvary různých výšek a tvarů. Leží na hranici států Utah a Arizona, nejedná se o americký národní park, ale o oblast pod správou kmene Navajo. Vstupné na tzn. Scenic Drive je 20 dolarů za auto a 4 osoby v něm. Cesta by měla být otevřená od 6 do 19 hodin, přijíždíme kolem půl 7, v budce nikdo není, a tak stejně jako pár dalších aut vjíždíme bez placení. Asi si nás zkasírují, až se budeme vracet zpět. Scenic Drive je 27 kilometrů dlouhá prašná, nezpevněná cesta. Jízda po ní je sama o sobě zážitkem, doporučuje se terénní auto. Houpe to tak, že je mi celkem špatně, ale naštěstí díky krásám všude kolem hodně zastavujeme, procházíme se a fotíme. Nakonec je skvělé, že nám to včera nevyšlo, takhle brzo ráno je tu klid, indiáni ještě nemají ani rozbalené stánky. Kromě Forresta Gumpa je údolí známé například ze starší reklamy na Marlboro, filmů Návrat do budoucnosti, Transformers a dalších. Místy si připadáte, jako byste se ocitli na jiné planetě. Tolik nádhery k vidění, průvodce nelhal, na návštěvu je třeba vyhradit si aspoň 2-3 hodiny. Máme půl desáté a vyjíždíme z údolí, nikdo nás nikde nestavěl, tak se za ušetřených 20 dolarů stavujeme na velké snídani a umyjeme auto, které se zbarvilo do pískově oranžové.
Cesta do Grand Canyonu nám trvá necelé čtyři hodiny. Naším cílem je South Rim (jižní okraj), je známější a mělo by v něm podle průvodců být více návštěvníků. Nevím, jestli máme štěstí, ale do parku vjíždíme bez jakékoli fronty, zaparkujeme bez problémů a v shuttle busu, který nás veze k vyhlídkám, jsme taky skoro sami. Původní plán byl, vyhradit si na park prakticky celý den. Vyjet z Monument Valley už v 7 ráno, kvůli tomu, že se nám nepodařilo stihnout Scenic Drive včera, se plán změnil. Ale nakonec to vůbec nevadí, vybíráme si kratší okruh parkem, organizace je skvělá, busy jezdí každou čtvrt hodinu. Kaňon má na délku 446 kilometrů, šířka je v rozmezí od 500 metrů do 29 kilometrů. Někde jsem četla, že nezáleží, kolik fotek jste viděli, nebo kolik jste si toho o kaňonu přečetli – na pohled na něj vás nic nepřipraví. Je to úplná pravda, jen stojíte a díváte se, jaká je to díra, v dobrém slova smyslu. Budu se opakovat, ale tohle opravdu nejde popsat ani vyfotit. Mám celkem strach chodit blízko ke kraji, ale Tom je unešený, dokonce na jednom okraji i skáče a nechá se ode mě vyfotit. Nefotím teda tak dobře, ale jde to :D.
Čeká nás přejezd do města Kingman, které má být srdcem slavné Route 66. Po cestě se stavujeme v Hackberry General Store, bohužel už mají zavřeno, ale venku to taky stojí za to. Do Kingmanu přijíždíme za tmy, ubytování máme v motelu přímo u cesty, Tom to komentuje – “jojo, to je takovej ten typickej motel, jak se v něm vraždí”. Super. Díky včerejší noci v autě a dnešnímu hektickému dni, ale usínáme asi vteřinu po tom, co si lehneme a spíme až do rána úplně klidně.
Text: Martina Grmelová
Foto: Tomáš Grmela|Martina Grmelová
